10.11.2014 - cestou tam

Sedím teď v McDonald's mezi terminály Mnichovského mezinárodního letiště a protože tu ještě pár hodin sedět budu (později z Prahy nic nejelo), rozhodl jsem se zkusit přeci jen napsat zas nějakou primitivní obdobu svého, tolika lidmi chváleného, zélandského deníčku.
K téhle cestě jsem se rozhodl v zásadě ze 3 důvodů. Za prvé - Posledních pár let jsem pracoval prakticky bez přestávky a tělo už mi dalo jasně na srozuměnou, že se něco musí změnit. A cítil jsem, že mu něco takového dlužím. Za druhé - jednou o půlnoci na Náplavce mě oslovili nějací dva mladí lidé, kteří mysleli, že jsem opilý a že si ze mě vystřelej. Opilý jsem nebyl a tak jsme se tam asi tak na 3 hodinky zakecali. Měli toho hodně nacestováno a velice mi doporučovali Indonésii. No a po nich, nezávisle na sobě, mi ji začala vychvalovat překvapivá spousta lidí. Za třetí - ta myšlenka se mi líbila natolik, že jsem ji začal sdílet s lidmi ve svém okolí a popravdě.. bylo mi pak už trapné nejet :D
Jako obvykle jsem plánování moc nedal. Vyrazit jsem se definitivně rozhodl o narozeninách, druhý den jsem měl letenku, o další den později domluvené lekce surfingu a ubytování na prvních 10 dní od společnosti o které jsem slyšel před časem.. Včera jsem se teprv dal do balení, pořádně si prostudoval letenku a ke svému překvapení shledal, že třeba do Amsterdamu přilétám v 9 večer a odlétám v poledne následující den.. Pro všechny případy jsem si pořídil takový ten malinkatý spacák (Díky Hannah sportu, který jako jediný chápe, že lehký spacák se může hodit v každou roční dobu a nepokoušel se mi místo něj vnutit běžky.. ) a na couchsurfing.org jsem se dal do shánění nějaké příjemnější alternativy noclehu, než v hale letiště s jedním okem otevřeným, kvůli bezpečí zavazadel a druhým kvůli hluku..
Včera večer na mé volání odpověděla jakási Christy Li, přes jejíž rodné město Kanton také poletím. Svým spolubydlícím nakukala, že jsme už dlouho přátelé, aby se mě nebály a večer bychom se měli sejít. Tak jsem na to zvědav. V zahraničí jsem couchsurfing ještě nikdy nevyužil.

13.11.2014 - brzy ráno na Bali

S Christy jsme se sešli. Bylo to sice napínavé, protože bydlela asi půl hodinky cesty autobusem od letiště a všechny ty jejich zastávky znějí úplně stejně (jako když se chrchlá do starého mikrofonu) a ani to, že jsem měl před sebou jejich seznam vypsanej, moc ne pomáhalo. Ale svolali jsme se (teď mi přes notebook přeběhl nějaký gekon či co), pozvala mě do své útulné domácnosti, kde se lidi nepřezouvaj a co z toho dne zbývalo, jsme vcelku příjemně proklábosili. Ráno jsme jeli autobusem kus cesty společně, rozloučili se a já se šel prát o sedadlo u nouzového východu , jako jsem to měl cestou z Mnichova (kvůli prostoru na nohy). To se mi sice nepovedlo, ale potkal jsem při tom zas nějaké fajn lidi a aspoň mi ten čas na letišti rychleji utekl.
Cesta z Amsterdamu do Kantonu trvala 11 a půl hodiny. Podíval jsem se cestou na několik filmů z palubní filmotéky a zkusil jsem i usnout, jako to udělal jeden číňan hned vedle mě, jehož chrápání mi to ale znemožnilo.. V Kantonu jsme byli někdy před 7. ranní. Další let jsem měl až v 6 večer a tak jsem se chtěl podívat mimo letiště. Jízdenky na metro se kartou koupit nedaly. Cash jsem neměl, tak jsem si ho zkusil vybrat.. to nešlo. Bankomat mi řekl, ať se obrátím na banku. TO by bylo ale po čertech drahé, tak jsem to chtěl vyřídit přes internet. Kantonské letiště má jen jednu oficiální wifi zdarma. Na tu se člověk může připojit jen po ověření přes místní telefon. A když jsem k tomu někoho přemluvil, zjistili jsme, že ani to nefunguje.. Nebylo lehké někoho najít. Nevim, jestli je to jen záležitost téhle provincie, ale bez ohledu na to, jak jste zdvořilí, lidi prostě dělaj, že vás vůbec neviděj. A to včetně těch na infocentru.. Těch, co stojí za vámi ve frontě a dokonce i stevardek, které si uličkou letadla razí cestu loktama a beze slova :D Všichni maj uniformy a nikdo se neusmívá. Nakonec, asi po 2 hodinách, se mi povedlo vytrejdovat pár euro za yeny s jedním němcem :) a vyrazil jsem do města na zastávku, co mi doporučila Christy, která se tu narodila. Doporučila mi i jakési místní jídlo, ale tenhle požitek jsem si, hotovosti nemaje, musel nechat ujít. I tak ale jen samotná procházka stála za to. Stačí odbočit z hlavních ulic , které se zas tak zásadně od jiných neliší a člověk se octne v neuvěřitelném slepenci domácností a živností různého druhu. Procházíte křivolakými uličkami, pod šňůrami s prádlem, mezi četnými mřížemi a ostrými přechody mezi starými a nově přilepenými prvky architektury. Neustále se vám otvírají nové pohledy do osobního prostoru místních obyvatel, který tím pádem vpodstatě neexistuje. Procházel jsem se tam nazdařbůh několik hodin a nepotkal jediného evropana a velice často na mě lidi prostě zírali :P
Byl jsem v parku, kde se lidé dospělejšího věku schází, aby hráli karty a jiné stolní hry, nebo tomu jen fandili a vsázeli. Viděl jsem krámky se spoustou nevídaných (a pro nás patrně nepoživatelných) jídel, cyklisty převážející na svých starých kolech zcela absurdní náklady a počty dalších pasažerů. A všude uniformy a kamery.
Na letiště jsem se vrátil zase metrem (jako jednosměrná jízdenka se tam používá kulatý plastový žeton, jako na pouti a v Istanbulu) hladový a ospalý, rozhodnutý, že nesmim usnout, než se bude roznášet jídlo. No samozřejmě, že jsem se probudil, když už všichni měli rozdaná sluchátka, 2 rundu pití a debužírovali. Naštěstí jsem ale ještě najíst dostal a i když netuším, co to bylo (opravdu. Ani zeleninu, ani ?maso? se mi nepovedlo identifikovat.. asi krab), snědl jsem všechno :) Někdo mi řekl, že v Číně ty problémy s bankomaty bývají a tak mě dost překvapilo, když jsem se se stejnou odmítavou zprávou na displayi ATM setkal i tady. Transakce nelze vyřídit, obraťte se na svou banku. Tady už ale internet byl a tak jsem to s pomocí svých blízkých a posléze infolinkou, která mě musela stát nehorázné peníze tak od půlnoci do 2 do rána řešil. Po celou dobu mě obklopoval houf taxikářů, kteří mi slibovali nehynoucí přátelství, když se konečně rozhodnu s nějakým z nich jet a že jim klidně můžu platit v dolarech.. no paní z banky mě ujistila, že je vše v pořádku že tam jen zaznamenali neobvyklou aktivitu a tak potřebovali ověření, tak jsem k jednomu tomu taxikáři, obeznámeného s celou situací, protože ten u mě seděl nejdýl, nasedl a jeli jsme k jiným bankomatům. Zase nic. Další telefonát. Bez výsledně. No zrovna, když jsem se s ním před hotelem domlouval, jak mu to jinak splatím, mi volali, že prý jsem zadával špatný pin.. Já mám ta tlačítka naučená podle polohy.. a ta je tu zjevně obráceně, než u nás. Tak jsem si ho změnil. Vybral si 2 000 000 rupií a 300 000 mu dal. Což bylo o 100 víc, než kolik jsme se původně dohodli, ale oba jsme už toho měli dost a byl hodně vstřícnej celou dobu, vzadu spala jeho rodina, tak jsem to dál neřešil.
Teď sedím na terase Riviera House. Mého ubytování. Nikoho jsem tu nenašel, tak jsem si zatím jen připojil notebook a za hlasů Balijské noci (směs pískajících netopýrů, hrdliček, motorek, a kohouta, který občas z kokrhání přechází do věrného kozího mekotu) zplodil tenhle příspěvek, spolu s fotkou v záhlaví.

15.11.2014 - první den a ten co přišel po něm

Den začal poněkud rozpačitě. Slunce už svítilo a pořád jsem neviděl nikoho, kdo by se tvářil, že má něco společného s Riviera Housem, kde mám být ubytovaný. Když konečně přišel místní správce Krišna, řekl mi, že omylem do mého bambusového domku - gazebo zabookovali 2 lidi a že budu spát jinde a dal mi kokosový ořech s brčkem z bambusu. Na gazebo jsem se ale těšil, tak jsem mu to vymluvil (sorry ty, co si sem měl jít). Začal jsem se tu pomalu rozkoukávat. Krišna mi půjčil skútr a udělali jsme si krátkou vyjížďku po okolí a na pláž a tak jsem si tu poprvé zařídil. Ten provoz! Co se pravidel týče, oficiálně se jezdí vlevo. Co do přednosti, je to tu takto: značky tady nejsou. Největší přednost v jízdě má autobus. Auta mají o trošičku menší přednost. Ještě menší všudypřítomné skútry a nakonec chodci, kteří tu prakticky nejsou. Když ale jedete na skútru, trochu přidáte pod kotel a ještě si k tomu zatroubíte, můžete mít větší přednost, než třeba pomalu jedoucí auto. atd :D No je to kouzelná změť, ale kupodivu jsem si připadal docela bezpečně. Nejezdí se moc rychle (těch 15km z letiště se jelo 40 minut) a i když se v provozu vyskytují i 10letí piloti, nezdá se, že by tu nějak často docházelo ke kolizím.
Odpoledne jsem se byl trochu projít po okolí. Slunce pálilo a opravdu se tu bez skútru chodí dost obtížně. Ale viděl jsem ledacos. Je tu přehršel různých svatyněk a oltáříků . Jsou v každém dvoře a vchodu, na každém rohu. Před každou domácností nebo obchodem leží malé košíčky z palmového listí s obětinami pro místní bohy. Mají na to taky speciální budky s malými dvířky a tak. Viděl jsem rýžové pole a po místňácku upravený kostel. Benzín se tu prodává ve flaškách na každém rohu :)
Obchůdky tu mají dost svérázný charakter. Obvykle se jedná jen o nějakej průhled na něčí verandu, kde je vyskládáno pár instantních polévek a voda. Žádné ceny, žádné upoutávky.. Občerstvení, na které jsem zatím narazil, tu vypadá dost nevábně (nejčastěji něco jako kuřecí vnitřnosti na špejli v zapařené vitríně.. No moc jsem toho přes den nesnědl. Až večer jsem si zašel na pořádnou porci kuřete a rýže. Muž, který ho z té upocené vitrínky bral se předtím pošťoural v nose. Rukavice neměl..
Strávil jsem svou první noc v gazebu. Je to fakt skvostné :D těžká romantika. I když jsem se vzbudil zpocený jak myš.
Značnou část dopoledne jsem věnoval hledání jídla a zprovozňování mapy na těhle stránkách. Až s tím budu hotov, měla by se tam zobrazovat má aktuální pozice. Ta se během dneška zásadněji změnila jen když jsem jel na svou první lekci surfování a později, když jsem šel okouknout noční život. Surfování bylo super! Bylo to poprvé, co jsem to zkoušel s instruktáží a řekl bych, že se mi docela dařilo. Neujel jsem sice víc než 10 metrů, ale chytil jsem vlnu a postavil se. Voda byla tak akorát, slunce pálilo a ve vodě se to jen hemžilo surfařema a surfařkama, kteří na sebe halekali a povídali si, čekajíc na příhodnou vlnu. Příjemná atmosféra.. I navzdory tomu, že mě jednou někdo málem přejel a slanou vodu jsem pil z plna nosu :P Po dvou hodinách jsem měl odřená kolena z prkna a křče v nohou, tak jsme lekci ukončili a šli na kokos s ledem a limetkou . Prý to je po surfování to nejlepší. Večer jsem si povídal s dalšími obyvateli Riviera house (Čechy, co tu jsou o pár let déle, než já) a zjistil jsem v zásadě 2 věci. Tahle oblast je v podstatě jen o party a nicnedělání. A že ty ostatní oblasti se jen hemží exotickou faunou. Tu první část sdělení jsem si jel ověřit do Oldmans surfařského klubu ještě ten večer. Silnice lemovaná skútry, živá muzika a stovky mladých, 'pohodových', krásných lidí popíjejících, poskakujících a ze všech sil upoutávajících pozornost druhů opačného pohlaví.. zkrátka nic moc pro mě. Už se těšim na tu zvířátkovou část :)
Dneska jsem se vyhrabal z postele, zašel si do Hungry Bird na monster breakfast , na nákup, cestou mi dírou v tašce nepozorovaně utekl chleba a pak jsem se konečně odhodlal k pronájmu vlastního skútru . A tak jsem se stal na zbytek pobytu za 600 000 mobilní. Stačilo k tomu jen mé jméno (bez ověření), mobil a peníze. Mezinárodní řidičák nemám, tak doufám, že mě nebudou moc stavět policajti. Vrhnul jsem se tedy do provozu a s pár lidmi , které jsem tu potkal jsem jel na Petitenget beach, kde jsem si zaskotačil ve vlnách.. dokud mě z nich nevyhnal life guard. Zašli jsme si taky na nějaké dobroty. Třeba do restaurace, kde Balijci předstírají, že jsou japonci a servírují skvělé sashimi :) A pak, už po tmě, zase zpátky. Ten provoz je tu opravdu náročný.. hlavně na křižovatkách, kde funguje nepřerušovaný zip ze všech směrů, přičemž v jednom pruhu můžou jet i 3 motorkáři vedle sebe.. Divočina.
A teď tu mám malej kvíz. Poznáte, co je tohle za zvuk? Své tipy zasílejte semka. Tomu, kdo jako první správně odpoví, něco přivezu.

19.11.2014 - po okolí Badung district

Co jsem přesunu schopný, jsem začal pamalounku expandovat do blízkého okolí. Při řízení se snažim naladit co nejvíce na Balinesee styl - když sedíte na motorce, musíte se drát dopředu, předjíždět ze všech stran a nikde moc neotálet. Je to první z pravidel, která člověk musí dodržovat, aby ho nesebrali policajti. Druhé pravidlo (daleko zásadnější) je, nebýt bílej.. na tom už jsem také začal intenzivně pracovat během svých surfařských lekcí. Nohy (to jediné, co při nich nemám zakryté) už by s klidem prošly za račí.. Krišna mi na ně napatlal trochu aloe vera ze zahrádky a před další lekcí jsem si koupil nějakej ultra spray, který by, podle ceny soudě, měl kolem člověka mrazit čas a vytvářet závoj ze tmy. Zatím se neloupu a zdá se, že se to zlepšuje, takže jedno z toho asi funguje. Na pěnovém surfu už jsem měl při chytání vln téměř 100% úspěšnost a tak jsem přesedlal na dospěláckej hard-top. Ten je lehčí, obranější, rychlejší a víc se kynklá. Ale i na něm už jsem pár vln až ke břehu zkrotil, tak mám ze sebe radost :) Je to fakt super pocit. Jak jízda sama o sobě, tak svým způsobem i to, když se vám nějakej pořádnej twister vstyčí nad hlavou, spadnete a on si začne s vaším tělem hrát jak s korkovým špuntem a vy musíte trpělivě čekat, zmítáni živly, otloukáni prknem, až vás vyplivne a budete se moct vynořit.. to si pak člověk nemůže odpustit trochu toho smíchu z radosti z přežití, o kterém filosof John Morreall dokonce tvrdí, že je to smích původní. Krom surfování a plážování na nejbližších plážích Batu-Balong, Brawa a Seminyak, jsem, s jednou, i na místní poměry hodně malou, Balijkou-průvodcem a odborníkem na styk s místní veřejností, jel na pár výletů. Třeba k chrámům Batu Balong a Tanah Lot , kde se to sice hemžilo turisty , ale i tak to bylo poměrně hezké místo. Cestou jsme projížděli krajinou, stávající se z všudypřítomných rýžových políček , směsi drobných obchůdků a domečků , kokosových palem, různých velkokvětých křovin a tak . Je to velice exotická scenérie.
Poslední dva dny je tu hrozné vedro (jakože i místní, do černa opálení surfaři remcají. Odpoledne vždycky trošku sprchne, ale to na ochlazení vzduchu nestačí.
V neděli jsem se byl na bohoslužbě v evangelickém kostele, který mám nedaleko. Kázání jsem sice moc nerozuměl, ale i tak to bylo moc hezké a potkal jsem plno příjemných lidí. Místní církev zrovna slavila 83 let od svého založení.

23.11.2014 - Ostrov z lávy a bambusu a bohové na prodej

Tak mám za sebou poslední lekci surfingu, čímž jsem splnil první bod na seznamu mých balijských aktivit a místo shánění lidí, se kterými bych mohl chytat vlny, jsem se přeorientoval na ty, se kterými bych mohl poznávat přírodní krásy téhle země. Výsledkem byl celodenní výlet s Christy - Balijkou původem z Jakarty, se kterou jsem projel dvě opičí rezervace a vystoupal k jezeru Bratan , posazeném ve dvanácti stech mezi vrcholky hor Pohen, Tapak a Mangu. Opičky pro mě byly samozřejmě veliký zážitek , protože takhle v přírodě jsem s nimi do kontaktu ještě nikdy nepřišel. Běhali kolem nás.. a po nás. Loudily, škádlily se, něco kutily těmi svými drobnými pracičkami. Moc zajímavé.. a trochu zneklidňující, je pozorovat. Paní s tyčí nám pro ně dala nějaké pamlsky z jedné z klecí, ve kterých musí být zavřeno všechno, co nemá padnout do jejich všetečných pracek. Na opice se nesmí sahat. Ony na vás ale sahat smějí. Mají různé gangy, které se mezi sebou nesnášejí.
V kopcích okolo jezera skoro pořád prší. Nebo je tam aspoň mlha. Tu jsme tam měli my. Všude, kam člověk jede, jsou silnice lemovány nesčetnými obchůdky. Jejich sortiment se s nadmořskou výškou trochu liší. Tady to začaly být králíčci na mazlení duriany a jack fruit - ovoce kterým jsem si rozšířil svou ochutnávací kolekci, kterou jsem začal den předtím, když jsem šel na tržnici a koupil si všechno, co jsem neznal a co nevypadalo vyloženě nebezpečně.. (taky jsem si koupil pytlík buráků pro případ, že by se to ostatní muselo nejdřív nějak spracovávat. Nakonec se ukázalo, že ty buráky jako jediné, se jako jediné musí nejdřív vařit..). Když už mluvím o vaření. V sobotu se v Riviera House konalo BBQ . Právé balijské se všemi místními pochutinami. A byl to gastronomický zážitek, na který hned tak nezapomenu. Krišňákův grilovaný tuňák, krájený na zlomeném surfařském prkně, grilovaný na kokosových skořápkách a servírovaný na palmovém listí spolu se spoustou různě upravené zeleniny a ovoce prostě nemá obdoby.
Po grilovačce jsem se se všemi rozloučil, vyměnil si pár kontaktů a posledních tipů a vyrazil jsem do Ubudu , kde mě čekala Kiki - kočičí máma, u které jsem si přes couchsurfing domluvil ubytování. Zase ten balijskej provoz . Ve městech, jako je Ubud, je to ještě větší divočina. Je to fakt jako nějaká počítačová hra. Musíte neustále počítat s čímkoli. Předjíždí se z obou stran, jezdí se v obou směrech. Provoz je nepřetržitý, takže se v tom chaosu občas někdo otáčí, couvá a tak. A šířka pruhu se mění na obě strany podle potřeby, takže není nic zvláštního, když musíte spolu s právě vás obklopujícím davem motorkářů, za stálé rychlosti sformovat úhlednou linku podél krajnice, protože v protisměru předjíždí autobus. Silnice maj díry, hemží se v tom všudypřítomní psi, žádné značení.. no sranda náramná, zvlášť takhle po tmě. Ale už mám nějakou tu stovku kilásků najetou bez nehody..
Je úžasné, co všechno tu dokážou vyrobit hlavně za bambusu. To je prostě fantastickej materiál. Krom nejrůznějších věcí denní potřeby a mého gazeba, se z něj staví lešení, mosty a byl jsem se podívat i na mezinárodní školu Green School postavenou výhradně z toho, co příroda dala. Je to prostě fascinující. A skládá se to jak lego. Úplné minimum hřebíků. Střechu svážou z nějaké trávy, talíře nahradí palmovým listem v košíku z proutí.
Kam se tady člověk hne, všude naráží na místní božstvo. Posvátné stromy , svatyně a oltáře. Každá rodina má svého boha, co chvíli někde vidím někoho provádět nějaké ceremonie. Oběti (třeba cigarety, bonbony, chipsy, vajíčka a různé kvítí) jsem viděl jednu paní pokládat i před vodovodní přípojku vedle obchoďáku. Pro boha vody. Ty oltáře se povětšinou vyrábějí slepováním vyřezaných kostiček z lávového kamene, ale i jiných materiálů různé ceny. Je tu mnoho obchodů, kde nabízí "oltáře pro všechny příležitosti různých velikostí, sochy bohů a dveřní zárubně" :)
Co do vody, ta tady protéká podél většiny ulic po obou stranách silnice . Je dost znečištěná, ale domácnosti ji používají jako vodu užitkovou (takže při sprchování máte kolikrát pocit, jako by tam s váma byla chcíplá kočka a možná to tak opravdu je) pít z kohoutku se tedy samozřejmě nedá. Starší generace místních obyvatel, se myjí a perou přímo v těch strouhách.
Kiki z couchsurfingu bydlí v garsonce v malé komunitě v centru Ubudu. Místnost sdílí se dvěma kočkami a třemi kuřaty s pastelovými přelivy :D Voda jí teče, jen když se sousedi zrovna nemyjí, kočky jsou dost cítit a venku pořád něco kokrhá, ale je to moc fajn holka a celou neděli mě prováděla po okolí. Byli jsme se podívat na terasovitých rýžovištích a v domě masek a loutek. To bylo moc zajímavé. Podobně jako v Cimrmanově divadle, každá maska má svou předem určenou roli a svůj příběh. Buď jsou to různé postavy z legend a příbězích o bozích, nebo třeba tvář lidí, co příliš mnoho pijí a kouří , tvář člověka, co příliš mluví a žádá, ale nic moc nedělá , ale taky ty veliké kostými pro více lidí. Jeden byl udělaný z pravého tygra a měl vytrhané všechny vousky, protože když si je dáte do peněženky, budete bohatí :)
Večer jsme zašli do vegetariánské hospůdky, kde se schází místní vegetariánská, tvůrčí a alternativní komunita . Jídlo tam bylo vynikající. Člověk si ho musel nejen sám nabrat, ale i si ho sám ocenit a zaplatit :P Seděli tam lidé, který kreativita zrovna čouhala z očí. Hráli na různé nástroje a zpívali. Odtamtud jsme šli do ateliéru jednoho Kanaďana - spisovatele/ scénáristy, kterému jsme pomáhali natočit takovou loutkovou scénu , na které pracuje.

29.11.2014 - Chodci v helmách a pár přátel

U Kiki, v okolí Ubudu, jsem pobyl ještě několik dní. Obešel jsem si okolní památky a turistické atrakce jako Sloní jeskyně , tržnice a různé drobné chrámy. Nakouknul jsem trochu do přírody.. ale jen trochu, protože je to tady opravdu trochu divoké :) Člověk najednou získá jiný pohled na biblický verš o hadech a štírech, když se mu zmíněná havěť pořád hemží pod nohama. A statistika, která říká, že víc lidí zemře na ránu kokosem do hlavy, než na útok žraloka, přestane znít v palmovém háji tak absurdním a uklidňujícím dojmem, jakým mi zněla, když jsem lezl s prknem do vody.. Ale je to stejně krása. Prvních pár dní jsem měl dojem, že je to tu hrozně zastavěné a na sebe natěsnané obchůdky, domky a zahrádečky spolu s množstvím svatyní na mě působily dojmem boje o místo. Skutečnost je ale taková (teda aspoň na sever od Denpasaru) že to všechno je většinou jen jedna/dvě řady táhnoucí se téměř nepřerušovaně podél silnice a hned za tím už začíná džungle nebo rýžové pole.
Díky Kiki jsem se také stal součástí některých čistě soukromých a místních záležitostí . Jako návštěva novorozence od sousedů, u kterých jsem se jen den předtím koukal na Walking Dead, místní trhy , které vypadají jako naše vietnamské tržnice.. jako ostatně skoro všechny obchody tady a kohoutí zápasy , na které jsem se dostal, když jsem chtěl vědět, k čemu jsou ti kohouti, co jsou zaparkovaní v klíckách hned před domem, kde dělaj takovej kravál. Byl to pro mě dost zvláštní zážitek.. tady je to docela běžná, převážně chlapská zábava, na kterou se dobře vsází. Ale evropské myšlení už je ve mě tak zakořeněné, že jsem měl pořád pocit něčeho ilegálního. Jako by tam co nevidět mělo vpadnout policejní komando.. Někdo říká, že když se dva ptáci toužej seprat, tak proč jim to neumožnit.. je ale fakt, že když jim na nohy přidělaj čepel a nenechaj je utéct z boje, je to už něco jiného. Ten den za mnou do Ubudu přijela Maya, surfařka, skejťačka z Filipín, se kterou jsem se seznámil v Canggu. Celý den jsme brázdili krajinu na skútru a viděli plno pěkných míst . Večer to zakončili zas v 8 Warung. Bylo moc fajn, moct chvíli cestovat ve dvou. Poprvé jsem si vlastnoručně utrhl kokosák. Není to tak snadné, poněvadž to nemá větve, ve kterých by si člověk odpočinul, musíte rozdělit energii mezi šplhání, trhání a sestup. To jsem nevěděl a tak už jsem při sestupu jen tak tak kontrolovaně sklouznul a pěkně se odřel :)
Další den jsem se rozloučil s Kiki a sousedy a jel do Padang Bai na východ. Je to kraj nádherných pláží s azurovou vodou a bílým pískem a hlavně velice bohatým podvodním životem a korálovými útesy. Nad kterým dohlíží hora Gunung Agung . Ubytoval jsem se v dormu hned na břehu oceánu, který mi tu teď šumí když píšu a spolu se dvěma němci v mém věku, které jsem potkal na schodech, jsem šel šnorchlovat na pláž Blue Lagoon. To vám je nádhera!! Jen pár metrů od břehu, kde končí písek, se dno mění v neuvěřitelně barevně a tvarově pestrou korálovou zahradu s ještě pestřejším obyvatelstvem . Vzal jsem si s sebou Drift kameru do vody a všechno to fotil a natáčel. Udělal jsem si i selfie s klaunem (Nemo) ale byl jsem hloupej a kamera mi odplula s teplým proudem někam směrem k Austrálii, takže vám to neukážu :/ S těmi němčíky jsem strávil celý den. Byli jsme ještě na druhé, neméně krásné pláži, kde jsme se najedli a viděli želvu a oddělil jsem se od nich teprv po večeři ke které se přidaly ještě dvě němky, co jsme potkali na pláži, když kolem 11. začala bouřka. Šel jsem se deštěm projít na pláž Blue Lagoon, kde jsem stál, kotníky mi omývalo moře a pozoroval jsem vzdálené blýskání, když jsem si všiml, že voda, čeřící se kolem mých noho světélkuje. Byl to takový ten plankton, už jsem to párkrát viděl ve filmu, co se při zatřepání rozsvítí. Jako tisíce malých světlušek. Nechal jsem poklidného meditování a dobrou hodinku jsem tam ráchal. Bylo to, jako by mi od rukou sršely jiskry.
Druhý den jsem s těma holkama od večeře vyrazil na jakousi méně známou White sand/ Virgin beach. Chvilku nám trvalo, než jsme tam dobloudili a cestou mě konečně chytili policajti. Úplatek mě přišel na 100000 rupií. Pláž byla sice hůř dostupná, ale zcela vybavená. Voda tam měla fakt nádhernou barvu, na hladině byla teplá jak polévka a také ukrývala hezkou korálovou zahradu. Ale ne tak hezkou. Byl jsem tam celý den a když se mě asi po 100 někdo ptal, jestli chci sarong nebo masáž, koupil jsem si draka ve tvaru lodě. Snad ho cestou nepolámu. Těhle obchodníků je v téhle části ostrova nepříjemně hodně. To a způsob, jakým se na ostrově nakládá s odpadem, jsou dvě věci, co to tu kazí. Odpad se tu odhazuje všude a když se vám povede najít nějaký kontejner, stejně víte, že se to jen hodí na nějakou příhodnou hromadu a zapálí.

3.12.2014 Sever

V Padang Bai jsem strávil ještě jednu noc. Na matračky vedle mě (spal jsem v dormitory) přibyli fajn lidi ze Švýcarska , se kterými jsem proklábosil lepší část noci a pak s nimi šel druhý den šnorchlovat . Po obědě jsem se pak vydal na severovýchod. Byla už tma, když jsem dojel do hor pokrytých hlubokými lesy tyčícími se vysoko nad silnici. Projížděl jsem po těch horských klikatých silničkách a společnost mi dělaly jen zvuky lesa (opravdu. I přes zvuk motorky, svist větru a helmu je tu slyšet les. Mají opravdu hlučnou přírodu) a hlas navigace ze sluchátek. Ten mě, bez větších zajížděk, dovedl až do obce Amed, kde jsem si nebyl moc jistý, co dál a tak jsem zastavil v jedné kavárně s cedulí Free Wifi, že se dopídím nějaké levné varianty noclehu. Pohrával jsem si i s představou, že bych přespal na pláži a tak jsem se majitele kavárny zeptal, jak moc dobrej nápad si myslí, že to je a on mi nabídl, že můžu přespat tam, kde teď sedím :) Tak jsem tam zůstal . Nechal mi i otevřenou koupelnu a zaplou wifi. Měl jsem to s výhledem na sušárnu soli , dobrým jídlem a zajímavým povídáním. Večer sem přijela Kiki s kamarádkami na nějakou dámskou jízdu a tak jsem s nimi zašel na pivo (to je taková pohoda, že tu člověk nemusí řešit pití a řízení :D ) a pak jsme si dlouho do noci povídali na takové pěkné vyhlídce . Na moři se odehrávala bouřka a druhá na nás mrkala zpoza hory Anung, ale nad námi bylo jedna z nejjasnějších hvězdných obloh, jaké jsem kdy pozoroval. Akorát jsem na ní nerozpoznával žádná souhvězdí..
Den po příjezdu jsem si udělal výšlap po hřebenech. Šel jsem jen tak na divoko cestou necestou doběla vysušenou, zaprášenou krajinou a bylo tak 40°C ve stínu, takže jsem si za chvilku mohl opravdu ždímat triko a toho nápadu lehce litovat, protože ani příroda, ani výhledy nebyly nic moc. Zajímaví ale byli místní lidé, kteří v těhle podmínkách živoří takovým dost primitivním způsobem života (v přístřešcích z palmového listí , s kýbly pro vodu k jedinému prameni široko daleko a s pomocí fermentovaného nápoje z palem Arag. Vykukovali na mě z poza zídek a někteří mávali, jiní jen zírali, jako bych byl první běloch, co do těhle končin zavítal.. Což byla svým způsobem příjemná změna oproti reakcím osazenstva turistických lokalit, kteří mi pořád dokola nabízejí ty samé služby.
Když jsem pak zas sestoupal k pobřeží, půjčil jsem si potápěcí brýle a šel jsem okouknout místní krásy podvodního světa. Ty opět nezklamaly. Celé dno bylo pokryto korály a spoustou živočichů. Jen blíž ke břehu byly korály hodně poničené. Prý za to mohly lodě a nějaké klimatické změny.
Večer jsem si pak ještě udělal vyjížďku po kraji, viděl jsem rituál pro boha moře a vrátil jsem se do kavárny Bliss, kde už na mě čekala makrela, kterou jsem si dnes koupil od rybářky , co šla právě od moře a nechal si ji připravit .
Druhý den ráno jsem si zas všechno nasoukal do batůžku a vyrazil k jezeru Batur. Začalo pršet (to v tuhle roční dobu v tomhle kraji pořád) a cesta, po které mě hlas ze sluchátek navigoval (a o které mi jeden místňák řekl, že to s tou malou motorkou nemůžu vyjet) se záhy změnila z rozbité asfaltky na špatně udržovanou stezku pro zdatné horaly . Vůbec mi není jasné, jak to ten můj skútr, v sedle se mnou a těžkým batohem, dokázal krz valící se vody a tropickou bouřku vysupět. Dozajista při tom porušil několik zákonů o přilnavosti, tření a molekulární soudržnosti pneumatik.. ale tady se na silnicích na zákony obecně moc nedbá, takže to asi nevadí.Každopádně, po výstupu v úhlech, které jsem považoval za zcela absurdní a které při sestupu do kráteru působily ještě nebezpečněji, jsem konečně chvilkami, v mezerách mezi valícími se mračny, začal merčit dotyčné jezero . Moc fotek jsem tedy nepořídil. A když jsem si hodinku poseděl v jednom místním bistru, zkontrolaval škody a nic mě nepřesvědčilo, že by se situace s počasím mohla v dohledné době změnit změnit , vydal jsem se zas na cestu k pobřeží (tentokrát jinudy). Tam nahoře byla pěkná kosa a tak jsem byl velice rád za teplé poryvy větru, které přibývaly, až se zas změnily na konstantní 30stupňové klima. Tma mě zastihla v obci, kterou jsme spolu s Googlem identifikovali jako Buleleng a přijal jsem nabídku na ubytování v jedné místní vile. Místo sice pamatuje lepší časy , ale cena byla velice příznivá a ve společenském prostoru jsem narazil na spolu-cestujícího Brita a Francouze, se kterými jsem spojil svou cestu následující den .
Ten pro mě začal dost brzo, protože jsem se rozhodl vyjet na pozorování delfínů, kteří v těhle končinách loví a to mezi 6. a 8. hodinou ranní. Po lehkém nedorozumění jsem se na vodu vypravil s jedním kapitánem, na kterého jsem našel referenci na webu. viděli jsme východ slunce a byla to vůbec krása a pohoda , dokud nedostal echo od jiného kapitána a nestali jsme se součástí nemalého houfu loděk naložených turisty třímajícími fotoaparáty, které se předháněly, která se dostane k lovícím savcům blíž. Delfíny jsem tak sice viděl, ale dojem z toho mám neurčitý..
Prošel jsem se pak na pláži , posnídal, spolu se dvěma zmíněnými jsme začali plánovat, co podniknem dál, poobědvali jsme -_- a pak jsem prostě zadal do mapy jméno vodopádu, který jsem si vyhlédl a vyrazil jsem (s nimi v patách). Krajina je tu zvrásněná hlubokými, vodou z hor vymletými, údolíčky, ostře se zařezávajícími hluboko do terénu. A silnice většinou vede kolmo přes ně, takže jsem zas často přemýšlel, jak je možné, že se prostě nepřeklopím přes řídítka a neskutálím dolů..
Vodopád Aling Aling jsme našli bez větších potíží a i když se zas rozpršelo, byl to opravdu spektakulární zážitek . Nad ním byla laguna, do které jsme si zaskákali ze skály a vůbec to tam bylo úplně pohádkové.
Cestou otamtud mou pozornost upoutalo shromáždění lidu za jednou zídkou. Zastavil jsem tedy, nakouknul, kluci se po chvíli vrátili mě hledat a všichni tří jsme se stali hosty na obrovské sešlosti s hudbou , jídlem a tancem stávající se z jediné rodiny , která se koná jen jednou za 20 let. Bylo to fakt něco :) lidé k nám byli velice přátelští a snažili se konverzovat, vše nám vysvětlovali a ukazovali, ochutnal jsem plno věcí (ale nevím, co většina z toho bylo.. Tomas měl ale v polévce kuřecí hlavu, takže prej teď bude mít štěstí u žen :D ) a seděli jsme tam tak 3 hodiny. Pak jsme se, ještě s jednou zastávkou, vrátili do vily. Já se pak šel ještě trochu projít po Lovině. Naečeřel se a zašel si na pláž. Tam hlouček lidí hrál jakousi hazardní hru, při které se koulelo magnetickou kuličkou.
Dneska jsem chtěl jet na západ, odkud se podnikají výpravy na ostrom Menjagan (což znamená jelení. To proto, že na něj jeleni na jaře plavávají..). Než jsem se ale stihl sbalit, dostal jsem dost dobrou nabídku od někoho, kdo spolupracuje s touhle vilou, která zahrnovala i další noc tady a tak jsem balení nechal a jel se podívat na jediný balijský budhistický chrám , kde mě jeden kluk rozdrtil v pingpongu, pak jsem se poválel v horkých sirných lázních a že mi zbývalo pořád dost času, vyrazil jsem do hor, podívat se na taková dvě jezírka. Počasí mi kupodivu přálo. Stoupal jsem po klikatých horských silničkách lemovaných ovocnými sady (mango, kokosy a ještě cosi červeného chlupatého) a drobnými usedlostmi . Lidé tady jsou neskutečně přátelští. Všichni mi mávají a zdraví, za jízdy si s dětmi podél silnice dávám high-five a většinou stihnu prohodit nějakou zdvořilost i s protijedoucími motoristy. Pohled na jezera byl skutečně nádherný . A z mraků, které byly většinou pod mou úrovní, vykukovaly vrcholky hor . Cestou zpět do Loviny jsem se zastavil u takového plácku, kde se hrála hra s velikými dřevěnými káčami . Hráči je roztáčeli vrhem/švihem pomocí namotaného provazu a snažili se zneškodnit točící se káči protihráčů. Také mě to nechali vyzkoušet :)

7.12.2014 otevřeno 31 hodin denně

Sedím teď na letišti Charlese de Gaulle v Paříži a protože nemám zas tak moc času, abych ho opustil a vydal se do města, jako jsem to udělal v Číně, sepíšu události mých posledních dní na asijské půdě.
Od spousty lidí jsem slyšel, že nejkrásnější šnorchlování je okolo ostrova Menjagan na a tak jsem se tam ve čtvrtek vypravil . V těsném závěsu za autobuskem společnosti SunRise, která mi to zprostředkovala, aby mě neviděli policajti, jsem tak přejel polovinu severního pobřeží až na úplný západ do malého přístavu . Tam jsme se, spolu s dalšími třemi lidmi, nalodili na jednu z modrých, dřevěných bárek , která nás převezla přes cca 5 km široký průliv. Tam nás, bez dalšího vysvětlování a (slíbeného) průvodcování, vyklopily do tak nádherného světa barev a roztodivných tvarů, že pro to ani nemám slova. Něco jako ty korály okolo Blue Lagoon, ale 100x hezčí :) Prostě pohádka. Podél podmořského útesu se táhla dlouhá hejna ryb všech možných barev a tvarů, viditelnost úžasná.. Ti lidé tam s sebou dokonce měli kamerku, ze které jsem si od nich potom stáhnul fotky a videa, ale bohužel to ani zdaleka nezachytilo ty barvy.
Když jsem pak tedy stáhnul ta videa, pokochal se přístavními zajímavostmi (mimo jiné opičkami a mangrovovým lesíkem), trochu se pozlobil s místním nestabilním signálem a poinformoval se o nejlepší možné cestě zpátky na jih (tak abych něco viděl a vyhnul se nejhlídanějším úsekům), hodil jsem na sebe nepromokavé pončo a vyrazil na dlouhou cestu zpátky do Canggu přes centrální kopce. Cestou jsem několikrát zmoknul a pěkně vymrzl, když jsem už po několikáté vystoupal až na do mraků ponořené hřebeny v cca 1300 m.n.m. Už byla tma, když jsem konečně zahájil sestup. Zastavil jsem se na čaj a kousek řeči v jednom krámku u benzínky (kde personál testoval dělobuchy na blížící se nový rok) a pak jsem už bez zastávek dojel až do Riviera House, kde už na mě čekali mí známí ze začátku, čímž jsem uzavřel svou okružní jízdu po Bali.
Tuhle jsem se tu s jednou slečnou bavil o tom, že se každé ráno před cestou modlim, abych dojel bez nehod a bez pokuty a jak jsem na to jen jednou zapomněl a hned jsem ji schytal. To jsem byl zrovna na druhém konci ostrova. A když jsem pak vyrážel na další cestu, říkal jsem si, jestli to spolu opravdu může souviset, nebo je to jen náhoda a z úvah vyrušil další policejní zátaras. Zas po mně někdo chtěl doklady. Zas mi sdělil, že tyhle tu neplatí. Ale moc mi nerozuměl, tak šel pro kolegu a to nebyl nikdo jiný, než ten, který mě před 4 dny skasíroval :) Pamatoval si mě, tak jsme si jen potřásli rukama a nechal mě jet. Díky Bože ;)
Poslední noc jsem strávil v Riviera Home. Následující den jsem si byl s Mayou naposled zasurfovat. Vlny byly parádní a dařilo se mi je chytat i na zatím nejkratším prkně, co jsem si půjčil (8). Pak, po vydatné snídani a nezbytném kokosovém ořechu, jsem se chtěl jet podívat do vesnice, kde své mrtvé nepálí, ani nepohřbívají, jen je pokládají pod stromy. Ale internetu jsem na to našel plno negativních referencí a bylo to trochu z ruky, tak jsem si nakonec dal leháro na pláži s náčrtníkem . Večer jsem si pak sbalil, se všemi se řádně rozloučil, vrátil svůj věrný prskolet (budete-li někdy uvažovat o koupi malého skútru s variátorem, zvažte tenhle stroj.. dokáže nemožné :D ) a šel s Inggrid , kamarádkou Kiki, která mi nabídla odvoz na letiště, zkonvertovat zbytek své hotovosti na Bintang beer.
V 1 hodinu ranní jsem se tak vypravil vstříc domovu se sluncem v zádech, takže můj den měl něco přes 31 hodin. V Číně jsem se tentokrát přihlásil o ubytování, na které jsem měl nárok i při cestě tam. A tak, na místo komplikací s hotovostí a MHD, jsem byl soukromým řidičem odvezen do luxusního hotelu na kraji města, kde na mě čekal krásný pokoj a all u can eat oběd na účet aerolinek. Dal jsem se tam do řeči s Jamesem, Číňanem studujícím v Austrálii a společně jsme si udělali výlet na vrcholek jednoho místního kopce . Cestou jsme přibrali ještě jakousi rodinku se stejným cílem a byla to moc hezká procházka. Ochutnal jsem místní cukrovinku , viděl analogovou verzi karaoke a mnoho dalších věcí . Potom mě zřízenec hotelu odvezl zpátky na letiště a tím můj blog asi končí.
Děkuji všem, co sledovali mé putování a občas se mi ozvali. Je dost možné, že zas udělám nějakou projekci s vypravováním třeba v našem horolezeckém klubu Dubina .